Něco o mně...

Narodil jsem se 17. července 2004 ve Strážnici v chovatelské stanici pana Pavlíka. Když mi bylo 5 týdnů, přijela za panem Pavlíkem nějaká ženská s jakýmisi dalšími lidmi a pořád si prohlížela mě a brášku – tak jsem pro jistotu dělal, že tam nejsem, připlácnul jsem se k zemi a přestal jsem na chvíli dělat s bráškou blbosti. Ta cizí ženská řekla, že se jí víc líbí ten klidnější s tou bílou náprsenkou a pak si cosi domluvila s panem Pavlíkem a odjeli. Takže fajn, prošlo to, zůstávám s bráškou, ségrama a mámou :-) No, ale za 14 dní ta ženská přijela znovu, zase si cosi domluvila s panem Pavlíkem a pak to přišlo – vytáhla z auta jakousi krabici s růžovou dekou (ta obliba v růžové jí zůstala dodnes, kdyby mohla, koupila by mi růžovej i obojek a vodítko, naštěstí ji kamarádi krotí :-), do té mě naložila a odjeli jsme – bez mámy a ostatních štěňátek :-( Naštěstí jsem brzo zjistil, že ta cizí ženská mi asi už zůstane napořád místo mámy a vlastně mi u ní je moc dobře, tak jsem se začal chovat slušně. Mohl jsem dokonce hned od prvního dne místo v boudě spávat s tou ženskou v posteli, tak jsem jí začal říkat panička...
Co se mi ale moc nelíbilo bylo krmení... u pana Pavlíka jsem dostával maso, mňam mňam, no a u paničky se v misce objevovaly jen jakýsi hnědý kuličky, který rozhodně maso moc nepřipomínaly... tak jsem začal co se týče žrádla stávkovat. Vydrželo mi to docela dost dlouho, panička vymýšlela všelijaký finty, abych ty kuličky sežral, ale já jsem chytrej výmarák, takže jsem se nenechal obalamutit a stávkoval jsem dál. Když bylo fakt nejhůř, tak jsem něco málo sezobnul, ale to jen abych neumřel hlady. No a tak jsem paničku postupem času donutil, aby mi zase začala vařit maso. Nedávno sice zjistila, že existuje sušený maso, takže mi teď dává to, není to sice úplně ono, ale i tak žeru pěkně.

Co se týče kamarádů, mám jich hodně, ale všechno jsou to převážně fenky. Dokud jsem byl mlaďoch, tak jsem se kamarádil i s pejskama, ale kolem 1,5 roku si na mě začali ostatní pejsci dovolovat, asi cítili že dospívám a jednou mě jeden dokonce docela škaredě pokousal. A od té doby se nenechám a taky dělám preventivně machra, aby si ostatní pejsci nemysleli, že se budu kamarádit hned tak s někým... Paničku to sice hodně štve a docela mi za to nadává, ale já si nedám říct a machra dělám dál... Bohužel jsem na to už párkrát docela doplatil. Výsledky některých setkání s nesympatickými pejsky si můžete prohlídnout ve fotogalerii v sekci úrazy. Je ale nutno dodat, že já sice dělám machra, ale nikdy jsem žádnýho pejska pořádně nekousnul, nikdy žádnej nemusel po rvačce na veterinu (zato já skoro pokaždé...).

Mám to štěstí, že můžu s paničkou chodit každý den do práce, takže jsme spolu v podstatě celej den, jen někdy musím počkat chvíli doma nebo v autě, když panička musí nakoupit do obchodu něco dobrýho na zub. Ale zas se se mnou potom většinou rozdělí, takže na ni počkám rád. U paničky v práci jí pomáhám prodávat a taky opravovat kola, chodí tam spousta lidí i takových těch malých lidí (panička jim říká děti, doma žádný nemáme a jak říká panička, ani asi dlouho mít nebudeme, prý jsem její dítě já), a všichni ti lidi a děti mě hladí a mazlí a to je bezva. Já jim za to nosím svoje hračky, polštáře, deky, prostě co je po ruce, oni si naivně myslí, že jim to chci dát, ale to zas ne – já jim to chci jen ukázat – takže když si někdo dovolí mi to chtít vzít, tak se s něma přetahuju tak dlouho, dokud to nevzdají :-) Taky občas přijdou lidi, co už od dveří jančí, že se mě bojí, protože v televizi ukazovali velký zlý psy... tak takových lidí si raději nevšímám a s hlazením si počkám na nějaký normální lidi.

Tak takhle si žiju, myslím, že by mi spousta pejsků mohla závidět, ne?